lovec

Hustě sněžilo. Malé děti seděly svým mámám na klínech, aby lépe viděly z oken a mohly pozorovat třpytivé chomáčky snášející se pomalu a neslyšně k zemi. Ale pak už hajdy do postele!

Bylo nejspíš trochu ironické, že jsem utekl zrovna sem. Domů. Nevím, proč jsem si vybral Chicago, mohl jsem jet do kteréhokoliv města na severu. Rozhodně jsem nechtěl vzpomínat na svůj lidský život, na jazyku jsem měl pořád chuť krve. Byla tak sladká.

Charlotta Alfordová rychle políbila na tvář svou přítelkyni Lisu.
„Klidně jsi mohla zůstat i přes noc, určitě bych pro tebe našla povlečení," řekla Lisa a marně se snažila zachumlat do tenkého svetru, který měla na sobě.
Obě děvčata stála ve dveřích domů Lisiných rodičů. Charlotta k Lise zaskočila vždycky v pátek, to měla volno, na kus řeči, na čaj a na sušenky.
„Ne, dnes nemůžu," omlouvala se Charlie, „slíbila jsem matce, že budu do devíti doma, když je teď tak brzo tma."

Díky brzké tmě jsem mohl vyrazit na lov dřív.

„A nebojíš se takhle sama?" starala se Lisa.
Charlotta se pousmála. „Není čeho. No tak, vždyť bydlím kousek odtud, jako bys to nevěděla."

Pořád jsem měl žízeň, lidská krev pro mě byla drogou a já stále potřeboval novou a novou dávku.

„Dobře, dobře, ale stejně na sebe dávej pozor. Já už jdu dovnitř, nebo se ještě nachladím. Takže příští pátek?"
„Samozřejmě." Charlie ještě zamávala zavřeným dveřím, než vyšla na chodník. Cesta domů jí vždycky trvala slabých deset minut. Už se těšila, až si dá na dobrou noc šálek něčeho horkého a pak zalehne.

Dobře jsem tady zapadl. South Side byla plná zrzavých, bledých Irů, vypadal jsem jako jeden z nich, i když jsem měl poněkud jiné chutě.

Tahle zima byla hrozně unavující. Otřásla se chladem, boty na nízkém podpatku se jí bořily do těžkého sněhu.

South Side byla prolezlá spodinou Chicaga. Mé oběti však nebyly náhodné. Pečlivě jsem prozkoumával mysl všech v dosahu.

Věděl jsem, že tu bude. Chodí sem přece každý pátek. Doufám, že má u sebe hodně peněz a nějaké šperky. Vypadá na to.

Okamžitě jsem se zastavil. Vytřepal jsem si z vlasů sníh. Nasál jsem do plic ledový večerní vzduch. Voněl.

Jejich myšlenky, myšlenky smrtelníků, byly tak jednoduché, tak prostinké. South Side jsem si v hlavě roztřídil na vinné a nevinné.

Ta u sebe určitě nebude mít žádnou zbraň... Bude to rychlé. Jednou ji bodnu a vezmu jí její věci.

Hlupáku. Znovu jsem se zhluboka nadechl a ucítil jsem ho. Nebyl daleko, ale i tak jsme přidal do kroku, aby mi něco neuniklo.

Na konci ulice Charlotta automaticky zahnula vpravo. Byla to zkratka, která vedla úzkou uličkou. Domy kolem ní se majestátně tyčily k potemnělému nebi. Ani v jednom okně se nesvítilo. Její chabý stín existoval jen díky lampě na tomhle konci a lampě na druhém konci ulice.

Doufám, že se maminka nebude zlobit, že jsem se u Lisy zdržela trochu déle... A zítra má přijet strýček Albert...

Jak pošetilá, pro strach má uděláno. Jejího pronásledovatele už jsem měl na dohled. Ach ti lidé, ani se neotočil. Měl jsem žízeň. Strašnou.

Snad nebude moc křičet, nechci, aby mě při tom někdo nachytal. Třeba bude rozumná.

Poprvé za dnešní večer Charlottou projel záchvěv strachu. Uslyšela za sebou ve sněhu čísi měkké kroky. Nenápadně se podívala za sebe. Mohla být ráda, že mu neviděla do očí, byly plné výsměchu a chtíče, jen by ji vyděsily.

To nikdo není, už budu doma, neboj se, Charlotto... To ty Lisiny řeči, ty mě tak vyděsily!

Ty naivko, vysmíval jsem se jí v duchu. Uklidni se, zachráním ti život.

Vlastně to bylo jako hrát si na Boha. Kdo má právo žít a kdo ne. Kdo se dožije příštího rána a kdo ne.

Neboj se, děvče. Nebude to bolet. Možná.

Charlotta přidala do kroku. Cítila v zádech pohled onoho muže s nenasytnýma očima. Tep se jí zrychlil. I kroky za ní byly svižnější.

Je moc hezká, ta holčička, třeba ještě něco bude...

Hnusáku. Doufám, že budeš dobře chutnat.

Už byl těsně za ní. Zpanikařila, to bylo přirozené, a dala se do běhu.

Mami...

Vztáhl k ní ruku, aby ji popadl. Škobrtla a spadla do chladivé peřiny.

Ne! Nech mě být!

Nemohla mluvit.

Asi ho kousnu do krku, jak teatrální. Vyskočil jsme ze stínu.

Už nemohla ani dýchat. Zleva cosi vystřelilo, nadpozemskou rychlostí, a přirazilo to toho muže ke zdi. Byla příliš vyděšená na to, aby mohla křičet. Pouze se třásla a zděšeně se přitiskla k ledové zdi, která se jí stala útočištěm.

„Neeeeee!"

Zakousl jsem se a konečně jsem svou žízeň ukojil. Pil jsem plnými doušky, cítil jsem, jak se mi vrací síla. Jeho krev byla cítit po whisky, měl jsem tu alkoholovou pachuť v ústech. Vysál bych z něj všechno, ale byla tu ta holka. Ach, bože, jak ta by chutnala... Na nic nemyslela. Ani na svou matku ne. To bylo podivné, lidé v takových situacích obvykle myslí na své rodiče. Pro dnešek mi to stačilo. Odhodil jsem svou kořist do sněhu a postavil jsem se. Kabát jí sklouzl po rameni a odhalil její bledý krk. Měla krásně vystouplé klíční kosti. Jen se jich dotknout a pak ochutnat, nic jiného jsem nechtěl. Ale zadržel jsem se.

Nikdy nebyla tak vyděšená.

Ne, prosím, neubližuj mi, prosím, ne.